Brno, pátek večer 8.7. – sraz a nakládání věcí do aut
Ještě ověřit trasu a pak brzo ráno odjezd do Francie
V sobotu večer jsme se všichni setkali v kempu ve 1300 km vzdáleném francouzském Guillestre. Zde auta zůstanou stát, dále už jen na kole
"tak na shledání a ať nám to šlape!"
Ráno ostrý start, všichni plni elánu, ...
ještě nevědí, co je čeká.
První kilometry naprostá pohoda.
Krajina národního parku Queyras je velmi malebná, během cesty se je na co dívat
Příjemná atmosféra při polední pauze.
Že by výměna manželek?
Humor však vzápětí všechny přešel.
Začal boj s průsmykem Agnel – 20 km do strmého kopce.
Pepa měl toho plné zuby v podstatě už pod kopcem.To jsme ještě netušili, co všechno veze v brašnách.
Jelo se však na pohodu, tudíž jsme se zavčas utábořili v tomto nádherném údolí ve výšce 2100 m n.m.
Pro samou únavu si někteří pro jistotu před spaním zdřímli.
Nicméně stihli jsme i krátkou večerní siestu, než nás zahnala bouřka do stanů.
Ráno opět vymalované jak včera.
Vydatný noční déšť však prověřil kvality stanů,
a došlo i na sušení.
Cestovatelská snídaně: doušek kvalitní slivovice a poctivá gulášová...
A pak znovu do práce, vrchol už je téměř na dosah! (nahoře vlevo)
Tedy, téměř na dosah... Devět kilometrů s převýšením 800 m.
Pepa se nesmál už včera a ani dnes to nebylo lepší.
Spíš horší...
Poslední kilometry na třetí nejvyšší alpské sedlo.
Konečně nahoře!
Zatímco někteří měli nohy ještě ve Francii, ...
... jiní už svačili v Itálii.
Výška 2744 m a usměvy už zase frčí!
Náročné stoupání se podepsalo i na výstroji.
Chozé na vrcholu slávy.
Čekal nás zasloužený krásný sjezd do Itálie.
A kdo se nebojí ostrých zatáček, s chutí si jej vychutnal.
Zdejší starobylé kamenné vesničky maji své osobité kouzlo.
Jsou plná úzkých křivolakých uliček,
a tajemných zákoutí,
kde jakoby se zastavil čas a lidé odešli neznámo kam.
Pepovo kolo bylo nejtěžší ze všech. Denně nás překvapoval, jaké poklady veze.
Ramínko na šaty opravdu nikdo jiný neměl. Ani elektrický holící strojek.
Stejně tak krabice mléka a spoustu konzerv. Prý malé svačinky, které se jen tak spolknou při zastavení. Ohřívání je zbytečnost.
18 km dlouhé stoupání na průsmyk Sampeyre bylo kruté hned od počátku.
Je však nutné nevnímat dřinu, ale krásu okolo. Pak to jede samo...
Pepa se o své zásoby rád s každým podělil. Mléko ovšem ani pes nechtěl.
V podvečer jsme se utábořili u lanovky,
a doufali, že do rána nikdo nepojede.
Večerní pohoda na lanovce...
Akorát ráno tu zas byl ten nedořešený kopec na Sampeyre. Včera ještě něco bylo vidět, dnes už jen mraky.
Úžasné výhledy z průsmyku Sampeyre.
Průsmyk střeží Panna Maria,
stojící na hodně originálním podstavci.
Oč bylo stoupání těžší, o to více jsme si užili sjezd.
Cesta vede překrásnou soutěskou,
kde úzká silnička je takřka přilepená ke kolmým skalám,
nebo zavrtaná do myších tunýlků.
Akorát pozor na padající šutry, ...
..., silnice je jimi doslova posetá.
A taky pozor na bagry. Neuhnou!
Bagrista pokynul, jakože on je v pohodě a máme podlézt.
Rozpálený burácející bagr sice důvěry moc nevzbuzoval, ...
..., ale podlezli jsme všichni. A pak se zase narovnali :-)
Sjezd byl opravdu plný nástrah, tohle způsobila vzpříčená větev.
A znovu nahoru! Nyní konečně na vytoužený Colle Fauniera.
Usoudili jsme, že než se budeme zase šplhat kamsi do nebes, využijeme pro dnešek služeb kempu.
A udělali jsme správně, protože ráno nezačalo vůbec hezky.
Déšť, déšť a déšť... Ze stanů se nikomu nechtělo.
V poledne jsme naznali, že tu přece nejsme na dovolené a tudíž žádné válení nebude.
Dali jsme po štamprli a...
...začali balit.
Následně jsme využili situace, kdy slunce na nás omylem vykouklo a vyrazili nahoru směr Fauniera. Do mlhy, do mraků...
Plechový blázinec uprostřed pustých hor, kde auta stejně dávno nejezdí a...
... cyklista má respekt jen z jedné jedinné.
Stoupání na Faunieru má své kouzlo snad za každého počasí.
Stará vojenská cesta je dnes využívaná už jen pastevci a turisty.
Vida, nejsme tu sami!
S přibývající výškou se citelně ochlazovalo a začal foukat studený vítr.
A přidala se i bouřka.
Mezisedlo Colle Esischie, ...
... a památník cyklistické legendě Fausto Coppi.
Na Fauineru zbýval už jen kilometr a půl.
Kdysi se tady jelo i slavné Giro d' Italia
Nahoře nás přivítala další cyklistická legenda - Marco Pantani.
Vrchóóól!
Obléct něco teplejšího a rychle dolů, do tepla za sluníčkem.
Následoval úžasný sjezd, jakých v Alpách moc není.
25 km po kvalitním asfaltu,
žádná auta, žádní motorkáři,
jen ticho a klid a překrásné scenérie.
Ačkoliv nikdo z nás nepatřil mezi ranní ptáčata, tudíž se vstávalo docela pozdě,
dostat Pepu ze spacáku vyžadovalo trochu času...
Celé italsko-francouzské pomezí je poseto obrovským množstvím vojenských pevností.
Sedlo Lacrhe patří mezi banální průsmyky. Dokonce nemá ani 2000 m
Různé odkazy na legendárního cyklistu Fausto Coppi patří k tomuto kraji stejně neodmyslitelně jako horské štíty.
Průsmyk Larche, 1991 m n.m. Vjíždíme zpátky do Francie.
Tak copak dnes bude dobrého?
No vida, pytlíkovka pana Knorra!
A naproti vařila paní Vitana!
Psst! Nerušit u večeře!
A po večeři, spokojení Irča s Jirkou.
Irča má dnes narozeniny! Kupodivu, stejně jak v Alpách loni, zas to vyšlo na 14.7.
Tak na zdraví!
Poslední průsmyk! Stoupání na Col de Vars.
Byť Vars není snadný průsmyk, brali jej mnozí s úsměvem a humorem,
vždyť pak už se jede jen s kopce až do Guillestre! Do našeho kempu, kde stojí auta!
Pravda, ne všichni se usmívali
Poslední průsmyk překonán!
Atmosféra na vrcholu byla skvělá. Teď prý konečně začíná dovolená!
Po občerstvení jsme se nejdřív takhle hezky vyfotili, a...
vydali se dolů, ...
když náhle proti nám přijeli Jitka s Martinem, kteří ten týden absolvovali individuální trasy.
Celý vrcholový ceremoniál se tak opakoval znovu.
Neodmítl nikdo. Však co, vždyť právě začala dovolená!
a ještě jedna vrcholová, teď už kompletní.
Poslední sjezd celé výpravy, z Varsu do Guillestre, jsme si náležitě vychutnali.
Večer byl tak trochu slavnostní,
zítra vše končí a jede se domů.
Ještě "podojit" krabici červeného Bordeaux,
a ádios, Savojky!
