Nástup! Liberec.
Přeprava byla úspěšná - letiště Barcelona.
kostel v El Pont de Suert
Večeře ze španělského lístku “naslepo”
a zvony k tomu mlčí
Boí - vstupní brána do národního parku Aigülestortes a jezero Sant Maurici
v srdci Aigüestortes - Mirador de Sant Esperit
na vyhlídce před startem
jako na dlani
Tak kudy?
Tahle hlavní cesta parkem není typickou ukázkou zdejších turistickych pěšin
Rázné vykročení pryč z cesty
Riu de Sant Nicolau
za stromem kopečky kolem 2.400 m.
Pohled zpět do lesnatého pásma údolí Dellui
Po 150 vyškovych m. vždy pár minut odpočinku
jedno ze šesti jezírek údolí Dellui
a další - ještě jsme si nezvykli a fotili jsme každé
Zatím luxusní značení trasy - ale jen k jezerům
Ondrovo střežené závaží
vrzal
Míříme na sedlo Dellui - vpravo nahoře. A vlevo dole kazíme fotku my sami
všude spousta netřesku
žula a tráva
stromečky jako bonzaje
a když se přidá voda...
borovička Robinzon
Zastávka u samotného jezera Dellui asi 2300 m. n.m.
Fotogenické Estany de Dellui
a to tak, že ze všech stran
ukázka zdejší květeny
Pohled ze sedla Dellui na sever
Už nad pásmem lesa - 2577 m.
A pohled z téhož sedla na jih - jezera Eixerolla a de Mariolo
horolezci si zaslouží fotku navíc
stojím vysoko, vidím daleko...
Hrátka s perspektivou: řekli byste, že to je dolů 200 m vyšky?
Občas slunce zakryly mraky a rázem tu byly nové barvy. Jezero de Mariolo.
čubrním!
...štěstí zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaaleka.
čtvernožci
”takhle velká ryba mě kousla do zadku!“
V pozadí duhová hora. Pořád měnila barvy podle toho, jak na ni posvítilo sluníčko.
občas i po rovině
nepochopitelná úzkokolejka nikam u jezera Tort
konečná
koleje a duhová hora
Večerní idilka mezi jezery Colomina a Frescau. Píšu deník.
Jezero Frescau 150 m. pode mnou
a ještě jednou Frescau - ve svitu zapadajícího slunce
želva ze Zakynthosu byla náš cestovní maskot
3 minuty a stan stojí
Super plácek s noční návštěvou stádečka krav.
Plán zítřejší cesty v zapadajícím slunci.
Ráno: jezero de Mar
Jezero Colomina s chatou téhož jména
Po hrázi jezera de Mar. Tato jezera leží mimo národní park a slouží jako zásobárna vody. Hráze zadržují vodu z jarního tání.
Colomina
teď v létě má Estany de Mar hladinu asi o 15 m. nižší než z jara.
vystup nad Estany de Mar
A jezero de Saburó má podstav tak 30 m. oproti jaru.
pohled zpět k jezerům Colomina, de Mar a Frescau. Na pahorku mezi nimi jsme spali.
Voda je čiročirá - nádherná
Ani tahle anténa neumožnila chytit mobilní signál
jezero del Cap de Port ze sedla de Saburó (sedlo 2667 m)
ještě jednou jezero del Cap de Port
a jeho ostrůvky
se zahrádkami
Oblast kolem jezera de la Llastra nás uchvátila
Tak jsme se tam také vyfotili společně
Estany Negre de Peguera. Sestup k němu byl celkem krkolomy
A Estany Tort de Peguera s chatou Marien Blanc na jeho vyběžku.
prudky sešup k Estany Negre de Peguera
Zakončeny přechodem jeho hráze
Tatáž chata již zdola, z druhé strany jezera
O kousek vyše
Borovice tu mají co bojovat o přežití a i jejich kostry o tom boji svědčí.
Štěpán se vžívá do pocitu pokořitelů himalájskych ledovců.
Křišťálová voda Estany Amagat
A plave v ní bílá velryba.
Kamzíci na obzoru
Ondra zvyšuje vrchol sedla
Tady se mi dost svíral žaludek. Na fotce to tak nevypadá. Sedlo de la Valleta Seca (2722 m). Údolí pod námi bylo úchvatné
Ale dostat se dolů...
vyžadovalo zapojit celého člověka.
hledej kamzíky!
Taky cesta
Navečer jsou ty členité skály trochu tísnivé. Ale krásné
za touhle morénou byl náš noclehovy placek
Štěpán šetří pevny líh a vaří na klacíkách.
Kdo by tu hledal tábořiště?
Spali jsme pod širákem a sladce. Právě zde. (Ranní foto)
čaj z klacíkového ohně - bezpečně na velkém kameni.
ráno zabalit, uložit trasu, vynulovat počítadla a jde se dál.
A opět sestup - z 2300 m. na 1800 m. tam dolů.
Příležitost pro ranní hygienu.
Snídaně poblíž jezera Sant Maurici
Hráz jezera Sant Maurici.
Jezero s křišťálovou vodou, plné ryb a plné turistů.
A vodopády de Ratera už bez lidiček nešlo vyfotit vůbec.
O kus vyš to už ale šlo.
Půvabné jezero de Ratera
Jezero de Ratera shora s vodopádem přesně uprostřed fotografie
Azuro! A slunce pálí jen...
Defendery drkotaly na kamenité cestě.
jezírka de la Llosa pod chatou Refugi d´Amitges. Daleko v těch štítech za nimi jsme se ráno probouzeli.
U Estany dels Barbs
Roviny tu neznají
Jezera Dels Barbs a vlevo de la Munyidera
válečny zpravodaj
Náš vlastní mužik překřtěn na tučňáka - společné foto na sedle Port de Ratera d´Espot (2543 m)
Jezírka v sedle přes 2500 m. vysoko.
První pohled do oblasti jezer Colomers je jak rána palicí. A to jich je vidět jen zlomek. Celkem je jich kolem 40
Nad jezerem Obago
jezero asi 2440 m. vysoko, v pozadí sníh.
jak je možné, že se nám fakt zdálo teplé?
jak dobře udržované akvárium. I s rybami.
Trocha euforie
Nikdo se nezdržel hlasování... ani koupání.
Pohled zpět na naši koupelnu.
Kam se podíváš, jezera!
Večerní paprsky
Dobře ukotveno!
Naše nejlepší nocležiště
Kolem obtéká potok, kousek za námi je vodopád. 2550 m.n.m
To takhle ráno vykouknete z okna...
A fotíte
a fotíte...
a radostí máváte na ryby.
hořec. Modré tu nebyly, zato žluté byly monstrózní.
Cestou k chatě Colomers inverze ustupovala, až se úplně rozpustila.
Překážíme ve vyhledu
Jezero a chata Colomers s heliportem
Cesta do dalšího sedla vedla kolem vodopádů
A občas se dalo zapadnout i do bažiny
Rozloučení s oblastí Colomers
Na sedle Port de Caldes (2598 m). Za námi v dáli bílé Pico de Anetto - nejvyšší hora Pyrenejí.
a její ledovec.
A zase jezera
Estany de Travessani
Fotogenické Estany Negre
od chaty Joan Ventossa I Calvel
Koukáme na jezero Negre asi o 100 m. níže a vidíme dobrych 10 m. pod jeho hladinu
údolím de Colieto. Nádherná, ale těžká cesta.
Nahoru a dolů
Kolem potoka se spoustou lagun, tůní a kaskád. Směrem k průsmyku Contraix (2748 m)
Nemá to chybu
ona nás - neohrabané turisty - úplně ignorovala!
Jak se ty krávy dostaly přes suťová pole!? Jezero Gran de Colieto.
Tady voda neteče. Ona si hopsá!
Zato my lezeme z kamene na kámen. Jinudy cesta nevede.
A před námi se blíží sedlo Contraix. Chybí ještě asi 300 metrů vyšky.
Ztracen v balvanech
a teď už úplně.
Sedlo stále blíž. A jde to ztuha.
Teď už po čtyřech.
A na druhé straně Estany de Contraix. tísnivy pohled na tu pustinu.
Trochu se projet.
Úsporné vaření vyžaduje přísná stavební opatření.
Večerní pohled z tábořiště pod jezerem Contraix. Pozlacené vršky štítů.
Tábořiště pod jezerem Contraix 2580 m.
Pod tou skalkou vlevo nahoře jsme někde tábořili.
Vodopád pod jezerem Contraix
Laguna hodinu chůze dolů od jezera Contraix. Ideální tábořiště!
Opouštíme park. Tam nahoře, někde o 400 m. vyše jsme se krásně vychrupkali.
ještě jednou krásná laguna je zároveň rozloučením s národním parkem Aiguiestortes a jezero Sant Maurici
Náš podroušeny maskot v kempu Puyarego - nocleh při přesunu do NP Ordessa a Monte Perdido
Nástup do kaňonu Anisclo
poustevna při vstupu do kaňonu.
Úplně jinačí svět. Dolomitové stěny několik set m. vysoké. Často se jde pod převisem.
oranžové hory
Vandráci v kaňonu Anicslo
Většinou to tu bylo ve stínu.
Ondra se svym Nikonem.
Rio Bellos - pracovitá řeka.
I vegetace je tu úplně jiná než na žule.
Akvamarínová modř z krasovych hor.
V kaňonu nevíš, jestli koukat nahoru nebo dolů.
a nebo se třeba vykoupat s kamarádkami z Francie
portrét Rio Bellos zblízka
Teď pár kapek. Z jara asi pěkny hukot.
Vrchní část kaňonu Anisclo se nám líbila nejvíc
Tak přesně takhle to tam vypadá
Dík za ty řetězy.
A občas se holt musí koukat raději víc pod nohy a méně dolů do propasti.
A pak se otevřel tenhle pohled. Byli jsme úplně maličcí a vůbec nám to nevadilo.
Závěr kaňonu Anisclo - hory se rozevřely a rozehrály finále.
Ráj svišťů, kamzíků a dravců.
Lidé tu jsou jen na návštěvě.
I květena je tu úplně jiná než na žule.
Vodopád vyvěrá přímo ze skály. Ty hory jsou pry děravé jako ementál - samá jeskyně.
Koupání zakázáno. A co sprchování?
sprcha
mraky začínaly těžknout
A vystup k sedlu Góriz byl dost krkolomy.
Takto se značí GR 11 - přechodová trasa přes celé Pyreneje rozpočítaná na 40 dnů.
Rozloučení s kaňonem Anisclo
Dolů raději moc nekoukat.
Fotograf to trochu přehnal a fotku naklonil.
Jako když máma míchá těsto.
Nabrali jsme vyšku a nad námi deka.
vydlabaná propadlá propast. Prostě propast!
Kosatcové louky kam pohlédneš.
V plném květu.
A mraky těžknou ještě víc. Dražší techniku bylo třeba schovat.
Po bouřce v sedle Goriz. Kroupy naštěstí nebyly na boule.
Tak pláštěnky dolů.
Pohled ze sedla Goriz na Taillon. To je ta červená hora uprostřed.
Postaveno v dešti a kroupách.
Za námi Kaňon Ordesa. Nejfotografovanější objekt tohoto parku.
Kdo máte doma takovou vyhlídku z balkónu?
Když Ondra ohne svych 192 cm, nevypadám zas až tak maly
stanové městečko kolem Refugi de Goriz. Napočítali jsme přes 40 stanů.
počítejte stany
Refugi de Goriz a její stanové městečko
Na Taillon je to asi 1200 vyškovych metrů. Zítra?
Ráno bylo azúro. Jde se.
Svišťů tu je spousta.
A taky orlů a supů.
Postupujeme na Taillon.
Někdy pěšinkou. Jindy po skále nebo suti.
Ale pořád je na co koukat...
...a co obcházet.
Rollandova brána ze španělské strany. Vlevo, těsně pod skálou jdou lidičky. Zvětšte si to a pochopíte, že to není zrovna kamínek do skalky.
Občas nezbyvá než vysypat šutry z bot.
Otevřel se pohled na francouzskou stranu Pyrenejí Rollandovou bránou. Co to tam všude vaří? Žáby?
fotograf taky neodolal a nechal se zvěčnit.
Divokost od shora dolů.
Taillon dobyt (3144 m.). To jsme si ještě mysleli, že jsme na Monte Perdidu a překalibrovali jsme výškoměr. Oblékáme co máme, je tu kosa.
Dáma, co jsme jí na vrcholu půjčili foťák nám amputovala nohy.
Pohledy z Taillonu - Francie
Hřeben na západ
Španělsko - ty barvy!!!
Hřeben na vychod.
A spousta turistů s námi.
Vrcholové fotky
Západní obzor.
všechny vás mám rád!
A sestup pod vlivem endorfinů.
chytám..
směr Francie
Skály Rollandovy brány kouzlí ve vyšce přes 3000 m.
O kus níže už to zase kvete
A ptáci loudí o drobečky.
co k tomu dodat?
Uprostřed hašteřící se skupina dvanácti supů. Určitě tam něco měli.
Pyrenošova zahrádka
Štěpán loví sviště
najdi sviště
jeden teenager se dal nachytat
postupně zahnán do kouta
evidentně neví kam zdrhnout
Takže zalezl do škvíry
a focení z blízka se mu očevidně nezamlouvalo - prskal
Už by málem Štěpána sežral
Ale pak si to vyříkali a šli svou cestou.
A zpět nad kaňonem Ordesa k noclehu na stejném místě u chaty Goriz
Dohnala mě únava a tak jsem ležel, kluci mi přinesli pivo a uvařili večeři. Dobře vychovaní mládenci!
A časně ráno sestupujeme dolů kaňonem Ordesa
Jak jinak než kolem vodopádů, které tečou přímo ze skály
Skály mění barvu každou chvilku.
Fakt, nad tím není žádny potok. Cascada Cola de Caballo.
Potravní konkurence svišťů, kamzíků, ovcí a krav vytváří anglický trávník s kytičkami.
Na kopcích vodu nenajdeš. Tady teče všude.
Jak z reklamy na Milku. Ještě že nejsou fialové.
přírodní ukázněné vodní schody.
Za vodopádem je určitě ukrytá jeskyně s pokladem.
Kaňonu Ordesa se říká Grand kaňon Evropy.
Všude to bublá...
Na koupání je brzy a trochu chladno. Tak aspoň fotku.
Nezdá se to, ale jsou to stovky metrů.
Tohle nešlo vyfotit. Dolů to je určitě nejmíň 80 m.
Cesta vodu nestíhá a občas ji dohání serpentinami.
Monumenty v dolní části kaňonu
Gaudí? Nebo snad Picaso? Taky Katalánci. Ale tohle je vlastně Aragonie.
Voda opouští kaňon.
Torla, brána do kaňonu, má krásné kulisy.
Ainsa - náměstíčko starého města.
Z hradeb pevnosti.
Hřbet Peňa Montanesa - pohled od Ainsy.
Zvládli jsme to. Čekáme v Ainse na autobus do Barbastra a pak do Barcelony s příjezdem ve 21 hod.
Zazvonil zvonec...
A horám je konec.
Večerní příjezd na pláž kempu kousek jižně pod barcelonskym letištěm.
Borci v dáli skáčou na vlnách s dračím pohonem.
pláž za úplňku
Na hory to tu nemá. Balíme.
desítky letadel vzlétají každou hodinu. Přímo nad hlavami.
Španělské náměstí v Barceloně.
Gaudímu měl někdo říct, jak má vypadat normální barák.
Taneční atmosféra v přístavu.
staré město - rozloučení se Španělskem. Dvanáct fantastických dnů končí.
