To je začátek na konci obce Campill neboli Longiarü (1493 m n. m.).
Takový provoz jsme tu teda nečekali.
A už odbočujeme do kopce – naše kroky vedou do průsmyku Puez (1588 m n. m.).
Takhle nějak se tu značí cesty. I když leckde to vypadá všelijak.
Šikmoň.
Pupava.
Těsně před salaší, začíná kapat.
Na obídku v salaši Antersasc (2085 m n. m.).
Hezky to vyšlo – dojedli jsme a pršetpřestalo.
Začíná tvrdší stoupání.
Začíná nejtvrdší stoupání.
Až nahoře je Forca de Puez.
Robertova fotka – Luftpauze.
A jsme konečně nahoře – za námi Rifugio Puez (2475 m n. m.).
Robert se ráno vracel ještě pro vodu, placatku, tyčinku a bůhvíco ještě.
Robertova fotka – čekáme na čaj (v pozadí) a taky zda se roztrhá mlha, či ne-li.
Jedna z mála děr.
Zamlžené údolí Vallunga do Selvy.
Rozcestník – naše cesta vede vpravo po druhém křídle údolí Valllunga (2460 m n. m.).
Vlevo dole je jezero Ciampëi. Původně jsme tam měli jít.
Robertova fotka – Horský vůdce I.
Jediné jezero našeho treku – Lech de Crespëina (2374 m n. m.).
Očima směrem k Selvě, kdesi vlevo v mlze je Sella.
Robertova fotka – pivečko a salám aneb na obědě v průsmyku de Crespëina (2528 m n. m.).
Cvičené kavče.
Průsmyk Cier (2468 m n. m.). Dole je Selva–Wolkenstein.
Scházíme do sedla Gardena (2121 m n. m.), naproti v mlze se skrývá Sella.
Už jsme na dolním svahu Selly a díváme se zpátky na Pizes de Cier, odkud jsme přišli.
Údolí Colfosca a o něco dál Corvara, vlevo se tyčí Sassongher.
666 – Ďáblova cesta.
Robertova fotka.
Tyhle mohutné věže se z dálky zdají být nenápadnými a bezvýznamnými skalkami.
Cesta byla všelijaká.
Robertova fotka – Horský vůdce II.
Někdy byla cesta nijaká – tady ji třeba přetnul lavinový proud.
Začalo vylézat slunce.
Vodopád na začátku ferraty Brig. Tridentina (2050 m n. m.).
Začátek obrovského údolí de Mesdi stoupajícího do středu masivu Sella (2000 m n. m.).
Scházíme do Colfosca údolím typu strašlivá strž.
Nedělní ráno v Colfoscu (1640 m n. m.).
Ranní pohled na Sellu.
Stoupáme do údolí L' Val pod Sassongherem a Sas Ciampëi (2104 m n. m.).
V dálce se otevírá Val de Mesdi.
Kaplička pod Sas Ciampëi (2056 m n. m.) – společná trojfotka.
Panorámo do údolí L' Val (2200 m n. m.), kde se nachází vysychající jezero Lech de Ciampëi. Uprostřed za obzorem vykukuje Col da la Sone (2633 m n. m.)
Pohled ven z údolí na Sassongher (2665 m n. m.).
Stoupáme od Lech de Ciampëi do stejnojmenného průsmyku.
Forca de Ciampëi – cesta vpřed vede do Selvy, doprava je to na planinu Gherdenacia (2366 m n. m.).
Sváča na planině Gherdenacia, za Robertem je údolí Vallunga a jemu vévodící Col da la Pieres (2747 m n. m.).
Typicky ledovcové údolí Vallunga s Col da la Pieres napravo, vzadu vlevo čouhající Sellou a trochu vpravo (v mraku) Sassolungem.
„Pánové, udělejte, že máte radost!“ – rozcestník, u kterého jsme byli předchozí den. Doleva bychom se vrátili k Rif. Puez, my ale jdeme doprava směrem ke Col da la Sone.
Monumentální bobek Col da la Sone – rozcetsník má 2465 m n. m.
Robertova fotka – Horský vůdce III.
Začíná náš výstup na Col da la Sone (2510 m n. m.). Robert čeká dole a „rozjímá“.
Robertova fotka o tom, jak s JITChI lezeme na Col da la Sone.
Těsně pod vrcholovým hřebenem. Obrázek ukazuje ten úděsný krpál, v pozadí masív Selly a ještě mnohem dál ledovec Marmolady.
Vrchol Col da la Sone (2633 m n. m.).
Severní stěna Sassolunga, údolí Vallunga a Col da la Pieres.
Modrý hořec, modré nebe, modrý JITChI.
Slézáme zpět.
Col da la Sone – krásně je vidět hřeben, po kterém jsme vrcholek zlezli.
Robertova fotka – totéž, ale s lidmi.
Forca de Gherdenacia – 2548 m n. m.
Dominantou tohoto pohledu je hřeben Sas da la Crusc neboli Kreuzkofel.
Pomalu, ale jistě scházíme do údolí Val Badia.
Robertova fotka – moje osoba společně s vrcholem Kreuzkofelu v pozadí.
Ještě jedno panoramatíčko s Krezkofelem a vpravo Lagazuoi.
Poslední fotka – zavřená Utia Gherdenacia (2050 m n. m.).
