Luke, Weir, Yarin sedící (Ondra fotící) vyrážejí v luxusním buse směr Vienna Airport.
Pohodlíčko na letišti v Doha, Katar. Mimo jiné letiště pyšnící se tím, že k letadlům jedou letištní busy víc jak půl hodiny. A taky zde nekoupíte pivo.
První setkání s vietnamským provozem. Přebíhat silnici byl v prvních chvílích celkem adrenalinový sport.
Veselá kráva ala Saigon. Globalizace v praxi.
Hotel v Ben Tre (představy o ubytování typu rákosová chatrč berou za své)...
... i když za dvanáct dolarů na noc by tu mohla být aspoň vířivka! ;)
Deutsche Turist Luke, pěna, pivo s ledem.
Mekong
Balíček překvapení (i po roce se zdá, že parasite-free).
CK Yarin: "Sezóna deštů už skončila".
Mix náboženství ve Vietnamu přináší pozoruhodná vyobrazení svatých.
První strava na ulici. CK Yarin měla tentokrát pravdu; stejně se pouličním prodavačům za ty dva měsíce nevyhnete.
Aklimatizujeme se, zatímco se Luke ztratil.
... ztratil fotit děti kolem místních škol.
Zcela běžně naložený bicykl.
Vynikající ledová káva. Prostě nalijete přeslazený kafe do sklenice s ledem, výsledek je překvapivě chutný.
Luke se přesunul fotit lodě...
... a městskou zástavbu..
Za povšimnutí stojí mladým vietnamským socialistou militantně držená otep slámy.
Vzhůru ke světlým zítřkům...
... zásadně šlapeme všude pěšky. V zemi, kde člověka mototaxi přijde cca na cenu rohlíku mi to nejde do hlavy.
Naopak tito pánové by si zasloužili zaplatit řádně. Šlapat na kole bez převodovky ve věku našich otců, vézt nás i bágly, to vše v zhruba 30+ stupních Celsia... klobouk dolů.
Zástavba vietnamského typu.
Aut je poskrovnu, kol a scooterů právě naopak.
Tady jsem si neohroženě objednal polévku s vejcem. Když mi ho tam klepli za syrova, tak mi trošku úsměv ztuhl, ale popral jsem se s tím. :)
Ho Tel.
Pa Ní s Tá cem Na Hla Vě. Ve Vietnamu se píše každá slabika zvlášť. A taky se na špičatým klobouku nosí tácy s ovocem... Jiný kraj, jiný mrav.
Smlouvání o ceně, později nazývané jako kafkování. Vstup do Kambodži.
Yarin si uvědomil, že Coca Cola, kterou si zde před pár lety koupil, odstartovala ekonomický boom. Pokrok nezastavíš.
Weiří nohy + bláto na novém mostě v Kampotu. Že by ta sezóna dešťů ještě neskončila?
Zdrcený Yarin proklíná Korejce, kteří svým sponzoringem nového mostu ničí původně nedotčenou Kambodžu.
Starý most v Kampotu (působí to na mě, že prostě stavěli po 20-50 metrech pokaždé jiným stylem).
Kino? Garáž? Nezjištěno... ale sledovat cvrkot z terasy hotelu bylo príma.
Tržnice, Kampot, Kambodža.
... a tři kamarádi sledující ulici...
... jen Luke zase fotí školáky!
Zátiší s Anchor beer.
Náš hotel v Kampotu. Dělají pizzu, dělají steaky.
Na Bokor je cééésta jako žááádnáá zééé sta...
A po pár hodinách na korbě, ufo...
Kostelík jak malovaný
V kostele na Bokoru.
Kasino na Bokoru. Noc bych zde strávit nechtěl.
Úchvatný výhled...
... mě dokonce donutil překonat strach z výšek.
Zkoumáme pijavici na Yarinově holé nožce.
Mimo to, že zde byla cedule "Do not sleep here" zde také můžete šlápnout na minu.
Procházka na vodopády
Minivodopád
Polovodopád
Plnovodopád
...přinutili mě to udělat!! ;)
Na první pohled by člověk neřekl, že se pohybuje v blízkosti minových polí.
Lost. Drunk. On a bike.
Řeznictví ala Kambodža.
Zelenina už je kapku lákavější...
Přehrada. Sponsored by the Japanese. Naživo působivá.
Hromadný exodus z Phnom Penhu před nadcházejícím víkendem.
Kambodžské slečny - Phnom Penh. Určit věk je pro Evropana celkem oříšek, ale funguje to i obráceně.
Ponuré místo: Tuol Sleng, jinak zvané S-21 nebo muzeum genocidy.
Vilka v Phnom Penh.
Angkor v Phnom Penh. Chlapci stavitelé září uspokojením z dobře vykonané práce.
Promenáda v Phnom Penh.
Luke už občas vyfotí i živou bytost... a podle mě mu to jde poměrně obstojně!
Yarin jako George Bush.
... u české vlajky
... zatímco jsme nebyli v hotelu, začali nám dělat asfaltku. Pokrok nezastavíš.
Z Lukeho procházky po císařském paláci v Phnom Penh.
Nejen turisti se jezdí dívat na Kambodžany.
Zatímco já trpím při vrtání sedmičky...
... se kluci fotí s personálem!
Cestou na Wat Phnom hned víte, jestli nejdete pozdě
Cestou lodí z Phnom Penh do Siem Reap.
... jsem se chvílemi nemohl ubránit myšlenkám, jaké to asi je tady bydlet.
Jestlipak zde pošťák zvoní dvakrát?
Cítím kavkovací soutěž!
Roztomilé těněš, není liž pravda.
The Weir and the Naga.
Grand Hotel Angkor. Pokud se člověk chce cítit jako obzvlášť super snob a nepoznat z atmosféry Indočíny nic, asi ideální ubytování.
Prodavač se zasekl na vlastním zboží...
Fotky chrámového komplexu Angkor - komentářů netřeba.
Normálka pracovní den.
Originally for the Forsaken guild, Lucan D'Lere server, Everquest 2.
Nahoru to ještě šlo. Dolů v kombinaci se strachem z výšek velká paráda.
Již tradiční foto s kompozicí dle Machu Picchu.
Mnich, Angkor Wat.
Na které jiné památce UNESCO vás nechají posadit na chrámovou zeď?
Samospoušť na 10s - ale Yarin je rychlonohý, tak jsme tu skutečně všichni.
Vodní příkop kolem Angkoru.
Tři nosáči tankují super.
Hotovej Indiana Jones.
Asi nejlepší ananas mého života.
Smutná realita na Angkoru.
Smutná realita na Angkoru, část druhá.
Nejen Mona Lisa se rozpadá...
V družném hovoru s místním "průvodcem". O Angkoru jsem nic moc nepochopil, ale asi jsme mu za to nějaký ten peníz dali.
Muž - kamzík.
Siem Reap -> Sra Em. Dálnice D1 se má ještě co učit.
Turistů ubývá, atmosféry naopak.
Místní motogangstas se nekvalitních podmínek nebojí.
Ač se to nezdá, tankuje můj motogangsta (přezdívaný Mad Max Biaggi) právě plnou nádrž.
Oranžový prach máte všude.
Další z prdelí světa, kterou Max Biaggi prosvištěl rychlostí blízkou Mach 2.
Kvalita místních komunikací v detailu.
Někdo jezdí bezhlavě, někdo zase bez ruky. Weir se prý vyděsil až ve chvíli, kdy jeho jednoruký motogangsta zvedl zdravou rukou za jízdy mobil.
Po zaplacení se těsně před soumrakem motogangstas vydali na několikahodinovou cestu zpět.
Zde, ve Sra - Em už jsme byli od civilizace poměrně daleko... ale reprobedny mají luxusní.
Prase. A divočák.
Koupelny ve Sra Em. Na moc exotičtějších místech jsem se dosud nekoupal.
Motozážitek směr Prasat Preah Vihear...
...bohužel nejlepší terénní vložky nebylo možno nafotit.
Dálnice z Thajska
Ano, i zde pořád hrozí šlápnutí vedle. Nebo spíš na.
Takovýýý schody do nebe..
Weir ve skutečnosti není tak úplně hrdý na to, že se narodil jako Kmér.
Na střeše Prasat Preah Vihear - pochybuji, že za pár let bude možný po památkách jen tak volně lozit.
Kterak se Ondra cítil malinkatý.
Minižebračky.
Pravděpodobně jsme byli vyzváni, ať zapózujeme.
Najdi...
... pět rozdílů.
Po chvilce cestování v těchto krajích jste oranžoví od hlavy k patě.
Live animal transport.
Myslel jsem, že dřív spatříme UFO, než uvidím porouchanou Toyotu Camry. Na druhou stranu místní učitel s pájkou bleskově vůz opravil...
Když jste Kambodžan, který tajně sní o Harley Davidson, tak aspoň jezdíte na svým bicyklu až za sedátkem.
Labužníček.
Pavouk + slivovice + dva gurmáni = velká paráda.
Můj zachránce Dr. Pen Mardy. Před cestou nenavštívit zubaře, to už pravděpodobně neudělám. Naštěstí zubní péče v Kambodži už je na slušné úrovni...
... což dokazuje i můj spokojený úsměv při pohledu na čerstvě vytrženou osmičku vpravo nahoře. Nebo to dělají ty opiáty, bůhví.
Mniší konvoj.
Balíček překvapení jsem si od prvního dne raději nedal.
Kambodžský popelář.
Yamaha R1 to zrovna není, ale počítám, že v pohodě jezdí.
Lukynova zábava na dlouhé hodiny v autobuse do příhraníčního města Stung Treng - kambodžská (možná laoská) holčička.
A vzadu za holčičkou televize, z které byli kluci neskutečním způsobem hotoví. Klipy k laoskému popu, to se prostě musí vidět, jinak neuvěříte.
Náměstí ve Stung Treng.
A jelikož jsme na hranicích s Laosem, nechybí výmluvná cedule.
Necháváme se obstojně okavkovat při přepravě do Laosu.
Zde jsme se velice nasmáli větě "Our commitment to serve you is second to none". Bohužel se až teď ukázalo, že Laosané mluví anglicky lépe jak my a smáli jsme se neoprávněně...
Four thousand islands - relaxujeme na plný úvazek.
Doklad našeho okavkování ve Stung Trengu. Když se nechat okrást, tak s dokladem.
Siesta. Ostatní kluci by se do hammocku asi nevlezli, i já jsem měl co dělat.
Z plavby po Mekongu.
Troška toho umění.
Zbytky železnice (dnes již v této zemi žádnou nenajdete).
Je zajímavé, z čeho všeho se dá udělat velká atrakce.
The tourists.
Vyčerpáním usínáme pod palmou.
Yarin přemlouvá buvola, aby sebou flákl do bláta. Marně.
Lámu si hlavu nad tím, jak místní rybáři najdou odvahu dojít si pro ryby, které se jim chytí do pastí umístěných uprostřed vodopádu.
Weir chystá samospoušť...
Skupinové foto. Tentokrát se proběhl lumík Weir.
Satelit, kanalizace... prostě jako doma.
Ondrova nespavost.
Benzínka na Mekongu.
Benzínka na ostrově.
Úplně jiná benzínka na ostrově.
Evidentně jsem na mašině zcela uvolněný.
Motorkář Luke.
Zatímco my se snažíme opálit, místní naopak.
Slušivé slunečníčky.
Z cyklu "Vegetační cyklus rýže".
Z cyklu "Vegetační cyklus rýže". Za ty dva měsíce a pár tisíc kilometrů jsme jej viděli celý.
(Bu)volové.
Pán si s Lukynem zapáleně povídal. Laosky. Luke česky. O čem, to nikdo netuší, ale pravděpodobně to zahrnovalo buvoly.
Motogangstaz.
Zelenou se v Indočíně nešetří.
Nejběžnější a nejlevnější dopravní prostředek v Laosu. Jméno se vyslovit stejně nedá, tak tomu říkejme třeba bus.
Bus nebyl přecpanej, tak se dalo fotit. Normálně to bývalo o hodně horší, nicméně tenhle zas měl výfuk umístěn v kabině pro cestující.
Magnólie.
Lumík.
Ok, kdo z nich už má řidičák?
Kozí horka.
Kozí horka in detail. A to si představte, co to s člověkem dělá, když je z domova několik týdnů.
Vodopády Tad Fane.
Tradiční čtenář Luke.
Weir mizící do propasti. Dokonce i Yarin s Lukynem ho označili za sebevraha. Já zůstal vychytrale na chatce, jelikož jsem se nechtěl zabít.
LOST (aneb "tady někde ta tržnice určitě je").
... nebo taky ne, že.
Pohodlné cestování plné stylu. Navíc se zde o korbu nedělíme s 30 dalšími Laosany, což je na místní poměry téměř zázrak.
Ptačí chřipka je co?
A co na to ochránci zvířat? A Jan Tleskač?
Kvůli této fotce jsme absolvovali 10 hodin v busech, večeři v nevěstinci a útěk před místními děvami do relativního bezpečí zamčeného pokoje.
No dobře, tak ještě kvůli rezavýmu tanku.
Poslední snídaně (aneb já bych teda u stánku nejedl).
Stopovali jsme, ale nezastavil.
Loučení s Lukynem.
Z původního Seponu toho nezbylo moc.
Lukynovy fotky z císařského města Hue.
Záplavy v Hue, autorem Luke. My jsme již viděli suchou nohou.
Co kdyby náhodou byly olympijské hry...
Sídlo Aštara Šerana, bezpochyby. Do Vientiane nás dopravila jeho vesmírná loď maskovaná za bus.
Kociánka u vertikální ranveje (skutečně se tomu tak říká).
Nejmenší hlavní město Indočíny. Nejklidnější bezesporu...
Přijela póoooť!
Čekal jsem zlato...
... ale ve skutečnosti je to jen žlutě natřenej beton. Pěkná blamáž.
Zastávka poblíž Vang Vieng. Začíná nám po zdravotních útrapách z Vientieane být o něco líp...
... a proto se zvládáme kochat neskutečnou scenérií...
... řečeno slovy Sovy: "Koch koch kochy koch".
Planina džbánů. Celkem překvapivě jeden z highlightů cesty.
Samozřejmě fotomontáž, jak jinak.
Weir si předchozí scénku nedal jen tak líbit...
Zde jsem se, nevím proč, cítil jako na Stránské skále.
Mezi bílými značkami bezpečno. Jinde nevybuchlá munice a miny. Stránská skála to asi nebude.
Místní samospráva (jestli něco takového je) prý musí usedlíkům platit, aby zbytky tanku nerozkradli a kraj tak nepřišel o část výdělků na turistech.
Yarin ukazuje cíl naší další cesty (že by Súdán?).
Kataw. Raději jsme jen pozorovali.
Stylově vyzdobená restaurace našeho hotýlku.
Weir se pln optimismu budí v Luang Prabang.
Fotogenické město Luang Prabang. Ráj turistů (bez mučení přiznáváme, že i nám zdejší civilizace bodla).
...jak se to jen...
Tak nějak jsem si představoval Indočínu.
Chrámy už nám touhle dobou celkem lezou krkem.
Petanque zde letí.
Srdce entomologa plesá.
Na Mekongu směr Hongsa... nezastavujeme.
Vystupujeme v Tha Suangu, což zbytek bělochů v loďce mířící do Thajska sleduje poněkud zděšeně.
No, nebyli jsme si koneckonců ani jistí, jestli je to vážně Tha Suang.
... který tvořily asi tři domy a autobusová zastávka...
... a nápis Thaxouang, z čehož jsme usoudili, že jsme tu správně.
Ano, zde nám opravdu prodali lístky na autobus.
V ranní mlze nastupujeme na sloníka.
... a Weir dělá mahouta.
Další z momentů, kdy (na hřbetu slona) dumám, jestli v té chatrči někdo bydlí.
No, asi jo.
Agrárníci v plné polní.
Weir krmí slona. Bez bot.
Povšimněte si, že mahout onoho slona je takovej frajer, že sedí zády do směru jízdy.
Zpět v Tha Suangu... Yarin domlouvá loď a je nucen připít si místní pálenkou.
... ale loď domluvil slušnou. I s cateringem, dal si s námořníky oběd.
Pakbeng, poslední štace na Mekongu.
... kterému Yarin se slzou v oku mává; Weir na to kašle.
Jeden z nejpůsobivějších zážitků cesty. Cesta za námi se postupně halí do tmy a projíždíme skutečně odlehlými končinami...
... což žádná fotka nezachytí.
O tuto postel se bohužel dělíme.
Ale snídaně velmi stylová. Večeři nám předchozího večera udělali tak pro osm lidí. Prý zdejší zvyk. Nevím, jestli se jim to za dolar na osobu vyplatilo. Asi jo.
Hoteliérka a dva spokojení hosté.
Slovo "odlehlé" pro mě zde dostává nový náboj.
Tato fotka málem nevznikla. Jak řekl Weir - v tomhle světle nic nevyfotíš.
Poslední štace v Laosu. Atmosféry neustále přibývá...
... což dokazuje i místní přívoz.
Jedna z mála dobrot, která mi unikla. Kruci.
V této restauraci si krátíme dlouhou chvíli.
Panák se holt skáče všude.
... nakonec jsme vzdali čekání na prolhanou zlodějskou vietnamskou pakáž a jeli jedním z mikrobusků...
... na laosko-vietnamskou hranici. Dodnes věřím, že jsme zde byli prvními Čechy.
Již ve Vietnamu, kupuji si oříšky, na které mám ďábelskou alergii. Taky se nám kapku ochlazuje.
Michelle, 60letý dobrodruh. Cestuje sám, ze Saigonu podobnou trasu jako my. Klobouk dolů.
Zatýkání řidiče našeho busu. Neměl pašovat bůhvíco, dacan.
Sapa. Nedaleko nejvyšší hora Vietnamu.
Myslíme na hmongskou stařenu a její přírodní produkty.
Fotbalový stadion, základ každého pořádného města.
6 týdnů na cestách a přítelkyně doma...
Lumík opět v akci.
Ve vlaku směr HaNoi.
HaLong Bay.
Vrchol vkusu - málem naše Macocha.
Ovoce se dá asi prodávat leckde.
Velrybí ostrov.
Hočiminovo mauzoleum.
Hočiminovo muzeum.
Weir vzpěračem.
Asi nejzvláštnější vyobrazení kříže, který jsem kdy viděl.
Nejstarší věž v Hanoji.
Yarin osvíceně nedává na charitu ani halíř.
Snažíme se naznačit želvu. Prý tu v jezírku žijí.
Nádraží v Hue.
Strom v Hue.
Santa Claus v Hue. Kdo má ty popisky furt vymýšlet, taky.
Naši průvodci po krásách města. Dodnes netuším, co znamená jeho "bejbydááááj" v kombinaci s lítostivým obličejem, ale o to víc se směju.
Defilé vozíčkářů.
Bunkr z války severu a jihu povietnamsku.
Napodobit Weira když rozdává rány se nám ani po měsíci tréninku nedaří.
Tudy pouze projíždíme.
Jedinej člověk, kterej si i na pláž vezme Goretexy.
Hoi An.
Hoi An je malebné, ale my už se vidíme na pláži.
Spěcháme na pláž.
Cestou obdivujeme moderní techniku.
A dále směřujeme k moři.
...a Yarin se pro jistotu ještě nechává okavkovat.
I golf jsme zvládli...
Pláž u našeho hotelu v Mui Ne.
Hotel v Mui Ne. Za pár korun hodně muziky.
Česká hospoda v Saigonu. Pravé české pivo, 600 míst, obsluha co umí říct "smažák" a dokonce uvařit několikero českých národních pokrmů.
I když pečené sele jsem si vždycky představoval připravené jinak.
V Hočiminově paláci.
Tyto tanky "osvobodily" Saigon.
I místní se u paláce rádi fotí.
A v muzeu vojenské techniky...
... kde je vietnamský konflikt ukázán propagandou Vietnamu. I kdyby byla pravda někde uprostřed, tak export demokracie USA v tomto případě nedává žádný smysl.
A jsme zpátky doma... :)
