Počasí jako u nás na podzim, na zemi spadané listí, což je na místní poměry nevídané, a kilometrovníky nás vítají. Ještě, že hned ze začátku neukazují 110 km, které nás čekají.
Cesta je z části zaříznutá do skály vysoko nad řekou. Nové mosty stojí na místě starých, které s sebou sebraly časté sesuvy půdy.
Žluté a červené podzimní listí je na věčně zeleném Taiwanu raritou.
Obrovské stromy jsou živnou půdou pro spoustu parazitujících rostlin.
Některé sesuvy končí propastí až dolů do řeky, tam vážíme každý krok.
Bouda Guangao, venku mrzne, vevnitř je mírně nad nulou.
Ráno jsme šlapali po nádheře námrazy, která nadzvedávala zem a kamení.
Mostek na cestě na Yushan.
Horní část údolí byla zamrzlá a šutry klouzaly.
Poslední tábořiště pod závěrečným výstupem na Yushan bylo pěkně studené.
Po zdolání namrzlé suti jsme nechali vrcholové zavazadlo těsně pod vrcholem a v závětří a na sluníčku si užili posledních 200 metrů.
Posledních pár metrů...
Nejvyšší hora Taiwanu, Yushan 3952 metrů nad mořem.
Pohled na jihozápadní hřeben.
Nocleh v bivakovací chatě zhruba v 2800 metrech jsme si zpříjemnili vrstvou nařezaného bambusu jako izolace.
Ráno bylo rozhodně veselejší než večer, kdy jsme se v našich tenkých spacácích báli mrazu. Naštěstí stavitelé vybrali snad nejteplejší místo v údolí. Na jiných místech byl mráz, ale v naší chatce bylo celkem teplo.
Chata Zhongyang na místě bývalých zlatých dolů byla celá pokrytá námrazou.
Masív Yishanu z dálky.
Oběd na chatě Baiyang zhruba 3400 m. n. m.
Výstup do sedla pod třetí nejvyšší horou Taiwanu.
Rozcestí v sedle 3500 m. n. m. Vydáváme se po stále ještě bambusových loukách na krátkou hřebenovku.
Hora Dashuiku zhruba 3600 m. n. m.
Chata Dashiuku 3200 m. n. m. Dole pod námi bylo všechno v mlze a my jsme si užívali výhledů při zapadajícím slunci.
Taiwanci tahají na hory neuvěřitelné věci. Jako třeba tento čajový servis. S naším jedním hrncem pro tři lidi bychom se měli stydět. Na druhou stranu máme zase lehounké batohy.
Mrtvola místního vodního jelena. V noci přicházeli na dosvit baterky k chatě.
Zase přecházíme spoustu sesuvů, některé jsou strašidelné, některé v pohodě přebíháme.
Honza tlačil, abychom dnes došli až o chatu dál, tak jsme ho nechali vycukat na laně přes potok. Když přešel po laně na druhou stranu, pořádně se mu klepaly ruce :)
Čekaly nás celkem tři dny pochodu postupně se měnící a svažující džunglí.
Chata Dafen na místě největší dřívější japonské stanice. Kolem byla spousta medvědů, naštěstí jsme na žádného nenarazili. Byli jsme sami uprostřed hor. Nejbližší lidé jsou dva dny pochodu na obě strany.
Copy lišejníků obrůstaly všechny stromy okolo. Takto si představuji bludný les z pohádek.
Při přecházení zpuchřelého, sedmdesát let starého lanového mostu by se určitě neklepala kolena jenom nám.
Naštěstí byl vedle zbrusu nový, ufff.
Jeden z dalších zhruba dvou desítek lanových mostů.
Poslední nocleh na chatě Walami. Honza právě prohrál v macháčkovi několik minut masáží.
Občas jsme měli docela strach, co na nás z poza takové značky vyskočí.
Vosy, hadi, medvědi, hory, kluzké kameny, špatná voda, kopce, pot a noční zima všechno je již za námi.
Konec jednoho z nejkrásnějších treků, který jsme kdy šli. Pochvala Japoncům, kteří tuto cestu před druhou světovou válkou postavili a několik desetiletí používali.
